Caffe Vergnano

Nový web pro caffe vergnano: Kavárna Vergnano

Přestal fungovat QIP?

AOL (America Online) zjistila, že shit program ICQ už skoro nikdo nepoužívá, proto se rozhodla zlikvidovat ostatní klienty - hodně lidem přestal dnes po zapnutí a vypnutí fungovat QIP.

Jak na to?

Stáhněte si nový QIP Infium, který se AOLu jednoduše představí jako ICQ 6, takhle s nimi pěkně vyjebeme. Škoda, že to za chvíli zase určitě nepojede, protože ICQ je nahovno!!!! a za nedlouho to opět udělají znovu.
Stahujte zde.

Bohužel se vám asi smaže dosavadní nastavení.

A jezte mrkvičky!

Mainstream imbecils

Za účelem způsobení globálního povyku a kentusu přijel pan Ujman navštívit své přátele do Brna. Brno je město se špičkovou úrovní dopravního značení. Nejen cyklisté, dokonce i řidiči jsou zde ohleduplní, pokud ovšem nepotkáte medvěda nebo lexe s písmenkem A v registrační značce (pro neznalé: pražský podnikatel kompenzující si fakt, že jej podvádí žena i přítelkyně koupí chromovaných lemování klik a oken, popřípadě koupí originálního Audi věšáčku na sáčko na zadní sedadlo). Do dnešního dne jsem byl přesvědčen, že podobní frustráti pendlují pouze mezi hlavním modrým městěm a Brnem, že Ostrava, plná ochcávek a superbů, si drží svou pověst krátkého rypáku a tvrdého y ve slově pyča…
Přijeli jsme na benzínku Shell (pro pozéry s golfem trávícími svůj patetický život před obchodní pasáží Elán, kteří Shell nikdy neviděli, čtěte [ŠEL]), nebudu to protahovat, zaparkoval vedle nás Mercedes a vystoupily 4 postavy.
Slečna vypadala zhruba následovně: Sexy sáčko, košilka s výstřihem větším než díry na českých pozemních komunikacích a minisukně tvořily rádoby nekřiklavou kombinaci oblečení snažící se zahalit kariéru pornostar a navodit dojem úspěšné podnikatelky v oboru stavby / rekonstrukce s.r.o.
Mladík, nagelovaný jako rektál mladé studentky před první penetrací pyjem, kterého otec pustil s kreditkou do Kenvela, budil dojem čerstvého absolventa soukromé hotelové školy / VOŠ hotelová Tajovského v Havířově. Sice vypadal na přibližně 27 let, z jeho úst však vycházely věty stejně žádané a nezbytné jako karcinogeny z cigaret.
Mladík_2 a Mladík_3 tvořili pouze němou kulisu. Občas promluvili, ale obsah jejich tezí se dal přirovnat (co se týče relevance obsahu) k náhubku pro šlechtěnou čivavu.
A nyní epická část článku. Slečna a mladík přistoupili ke krytce od nádrže, chvíli debatovali o způsobu otevření, následně krytku odchlípli a jali se konzultace, který klíč použít k otevření samotného víka. Po 23 vteřinách pozorování jejich počínání jsem si byl jistý, že slečna, řidička, používá plně automatickou převodovku, a že tempomat chápe jako nefunkční páčku pro manipulaci s těma dvěma klacíky vepředu za oknem, co stírají vodu za deště.
„Jak to funguje?“
„Nevym.“
„Mám zavolat fotrovi?“
„Počkej já na to přijdu, nemůžeš mu furt volat!“
„Tak to zkus otevřít takhle“ [zvuk lámání nehtů] „Ježiši to sem si nechala dělat včera!!“
„Tak se ještě stavíme k tvé stylistce a poradíme se o tom.“
„Otevři tu nádrž prosímtě.“
„Tak jo“
Po chvíli tedy přišli i na princip otevření víka samotného, přišel na řadu výběr vhodné pohonné hmoty.
„Na co to jezdí?“
„Radko já nevím.“
„Počkej, to bude napsané na nádrži!“
„Kde to má nádrž?“
Chvíli čekali, co nabereme do auta my (Natural 95).
„Oni berou Natural 95, dívej!“
„Ale my máme větší auto Alexi.“
„Tak tam dej 98.“
„Kolik to stojí?“
„To je jedno.“
Načepovali, šli zaplatit… teda slečna šla zaplatit, chlapci ještě u stojanu zvládli cigaretku.
Proč tohle všechno píši? Je to jednoduché, jsem zakomplexovaný proti dětem zbohatlíků. Princip toho všeho je v tom, že mají neomezený přísun od rodičů nebo z pornoprůmyslu a přitom mají v hlavě omezené hovno. Slovní zásoba a fantazie, kterou disponují, je značně omezena mainstreamovým brainwashingem a povoláním jejich otců / partnerů (nebo finančních zdrojů, chcete-li).
Když jsem se dostal až k mainstreamu, opět si dupnu do masově vyráběných lidí před Elánem. Věřím, že na rozdíl ode mě občas sledujete televizi, takže vám dozajista neutekla reklama na MAXI KÝNG! vysílaná pravidelně v každém okamžiku vhodném pro reklamu. Skutečně bych si někdy chtěl popovídat s autory tohoto shotu – zdali je dle autorů slovní spojení maxi kýng verbálním vyjádřením celkové sumy po sečtení rozlohy golfového trávníku v této reklamě nebo zdali se jedná o osobu s největší čepičkou a golden chain kolem krku, popř. zdali se jedná o majitele helikoptéry, která se v této reklamě objeví jen jednou a zpomaleně (to zřejmě sedí nejvíce, mít takhle hustou helikoptéru, ještě navíc celkem obstojně zpomalenou, to musím být kurva king!). Mainstream do pekla, zrušit TV, všem povinně zavést Internet a postřílet 25ti leté smrady s otcovou kreditkou. Pak by možná ta slečna nepřijela v Medvědovi, ale ve Felicii a věděla by, že to jede na benzín a ne na naftu.

Drtič Bezehněv

Jeli jsme se projet do Pstruží... kam to spěje...

Tuníme tunímé, hore po dědíňé

Článek se zabývá tématikou tuningu osobních automobilů.

Protože se poslední dobou setkávám stále častěji s vozy bez výfuku, začínám vůči nim cítit slabou averzi. Majitelé těchto pojízdných rakví se zeslabenými stěnami si zakládají na výraznějším zvukovém projevu motoru, který kromě potěšení několika málo šampónových blbečků přináší utrpení pro bezmála celé město. Audio projev některých těchto vozů tvarově připomínajících krabici na krmivo pro kočky je někdy velmi shodný se zvukem popcornu praskajícího v nerezovém hrnci pod poklicí. Osobně se proti tuningu nijak nestavím, ale to pouze tehdy, je-li decentní nebo tehdy, vidím-li votuněné BMW nabourané do stromu (s využitím pasivní bezpečnosti vozu - největší potěšení v tomto případě mi přináší krev na místě a neaktivovaný airbag).

V Havířově má tuning dlouholetou tradici. Široké veřejnosti asi nejznámějším projevem tuningu jsou Castrol(ovaní) blbečci, pravidelně dosahující pravé části tachometru v nočních hodinách během jízdy přes město, dále pak "Golfisté" se svými výhružnými pohledy při stání na semaforech a následnou závodní akcelerací podobnou rychlosti rozběhu koně, kterému byl bez předešlého upozornění násilně implantován železný kůl do řitního otvoru.

Zajímavé sešlosti tuningářů se konají nad hotelem Merkur, blízko malého kruhového objezdu. Každý den zde můžete vidět několik TDImbacilů s víceméně pořád stejnými vozy, kterým každý den otevírají motor a duchaprázdně komentují sériovou výrobu, tak jak to viděli v Rychle A Zběsile 1, 2 a Tokio Drift. Charakterem jsou podobní divokému praseti nebo mědvědu brtníkovi, při pohledu na jejich vůz nebo nedej výfuk přímo do očí nahodí zastrašující pohled Vincenta Diesela 1,9, kterým naznačují, že jejich volant má červené potahy z LIEDLu (a.s.), které váš volant nemá, a proto mají i větší průměr penisu u kořene. Nad Merkurem občas potkáte i příslušníky z oddílů pomáhat a chánit, kteřížto se cítí být dotčeni pouhou existencí votuněných aut, ale to už je jiná kapitola...

Dalším zajímavým faktem na tuningu je poměr Zvuk vs. Zvuk. Pro mnoho ergonomicky nepřijatelně upravených aut je typickým faktem to, že přes veškerý kravál způsobující erekci bezbohovi v bílých NIKE teplácích za volantem je zvuk uvnitř vozu nesnesitelný, zde se tedy zavádí poměr zvuk vs. zvuk. Votuningář ve snaze ubránit si sluch před rachotem z motoru s prošlým olejovým filtrem provede následující: "No tak narvu si dva prcály do dveří žejo, ať to má tah, a dozadu jako nad kurf těpnu ty dva basové vod Karla on to má z burzy takže levný vole ale kvalitka nedrncá to sou nový". V praxi to znamená že daný vůz přijde o několik litrů v zavazadlovém prostoru a jízda na zadním sedadle se stane zdravotně nebezpečnou i pro prababičku, která zažila válku. V širší praxi ovlivňující širokou veřejnost to znamená, že pokud potkáte podobný vůz na křižovatce, nepřekvapí vás pouze hnusným zvukem rezavého rektálu, ale i Tuc Tuc Tuchrc Tuc hudbou ukazující řidičovi jeho profil, to, kdo doopravdy je. Poměr Zvuk vs. Zvuk tedy určuje hlasitost motoru oproti hlasitosti retroduktorů v retardově káře. Většinou se pohybuje kolem 1,5 nebo podobně.

Na závěr perlička - až vás zabije něco 200 kilového letícího přes Havířov po Dlouhé třídě, mohl to být motor blbečka, který to nevybral (zážitek pana Ujmana, viz foto).

Chirurgie Šenov - operace Laula

Laura nebyla funkční, a tak jí bylo dopřáno náhradního tlustého střeva - výfukových svodů. Celá výměna proběhla u mě v garáži, která díky inovativnímu konstruktivnímu myšlení mého otce posloužila jako dokonalý chirurgický sál. Pan primář uJman a pan asistent sPalický nadměrně požili, tento fakt mohou potvrdit i sousedé. Občasné upadnutí chirurgické oceli na zem bylo doprovázeno obvyklým povykem, takže se dá říct, že svislý pád tělesa zpomalil celou operaci o několik minut, v několika případech dokonce přivodil svislý vrh tímto tělesem (když něco spadlo vícekrát za sebou), a proto se ze zdánlivě jednoduchého císařského řezu střevem stal docela závažný a 5 hodin neřešitelný problém. Jak už tomu v českých nemocnicích bývá zvykem, aby se to mohlo svést na někoho jiného, přivolá se v neřešitelných situacích ještě nestřízlivější řezáč, deplombovaný engeneer. Ten nejdříve přijde, zhodnotí situaci, zjistí, že se v místě operace nachází alkohol a vrhne se do přemýšlení. po půl hodině je odříznutí úspěšně ukončeno a cut skill primáře a deplombovaného engeneera stoupne o dvě čárky, skill booze deplombovaného engeneera pak o další jednu čárku.

Pokud vám něco uniká, tak vězte, že mě toho dne uniklo více informací. Laura nyní jezdí zcela vesele, bříško už ji netrápí. Pro změnu se ozvalo ABS (anty blokyn system pyčo) a mimo jiné i čtyři další chirurgové, kteří zítra (1.8.) vyjíždějí Laurou do Čech.

Trocha fotek - zmohlo to v podstatě úplně všechny. Já šel spát ve 4 a v 10 jsem měl zubaře. Měl jsem pocit, že občasně omdlívá, hlavně vždy chvíli předtím, když se mě několikrát slušně ptal, zdali bych si mohl vypláchnout ústa.

Troška chlastu :o)

by Andrea

Tak jsem se rozhodla, že tady zase něco pisnu, trošku pro pobavení, minule jestli si pamatujete jsem si holila nohyředidlem a abych udělala nějakou změnu tak teď zase řvu po lidech na chodbě. Takže začalo to tak, že mi má teta napsala o oslavě svých narozenin a ať určitě přijdu, že popijem, no co si budem říkat nabídka jít se ožrat se přece neodmítá, i když jsem abstinent ano tak jsem přijela. Dorazila jsem tam okolo páté,bylo nás tam asi osm a samé baby, takže prostě dámská jízda, když sme se všechny seznámili, tak přišla řada na přípitek, který proběhl půlkou hruškovice (popravdě takhle vysoko se mi snad kotel jěště nezvedl) no, ale přežila jsem a pak jsme šli předat dárky a po předaní se teprve opravdu začínalo pít, po té hruškovici jsem serozhodla pro rychlé špunty, protože den předtím jsem se taky docela luxusně ožrala a ta hruškovice mi v břiše způsobilatřetí světovou, takže rychle špunty mě zachránili. No, ale to se moc nelíbilo mé tetě její věta zněla asi takhle: "No ty seš debil, ty piješ rychlé špunty? Dejte ji půlku, dělejte" no a já jako hodná neteř jsem tetinku slušně poslechla a začla do sebe lít půlky zlatého puschkina a zapíjela je šampusem. Postupně jsme se všechny jakože dost dobře kousli azačínali mluvit své přihody u kterých jsem se mnohdy fakt málem pochcala a čas mi ubíhal docela rychle, jsem si takchlastala a do toho běhala na záchod a celou dobu jsem věděla, že tam není zapínač a světlo se rozsvítí samo, ale jak už sem toho měla v sobě docela požehnaně tak jsem šla na záchod a přilepila se na stěnu, že budu hledat zapínač, takže sem ojela celou stěnu a zapínč samozřejmě nenašla a světlo se taky nerozsvítilo díky tomu jak jsem se po té zdi krásně lepila, no od mého hledání mě vyrušila teta, která na záchod vešla, nechápavě na mě koukala a zeptala se co dělám? Na to já ji zcelaudiveně řekla: No hledám zapínač ať tu nejsem po tmě, ale ty jsi ho asi našla dřív?" Což jí úpe totálně rozesmálo a opět jsem byla debil když mi řekla, že tam žadnej není.... no pak se už nic zavratného nestalo a to asi jen proto, že pak jsem usla na stole tak sem asi nemohla ani další debilovinu udělat, probudila jsem se asi okolo druhé ráno a řekla jsem, že jdu domů, zvedla se, rozloučila a zavolala jsem si taxíka, ten přijel a s úsměvem mi říká: "Tak co slěčno,máte to ráda rychle?" Tak jsem se na něho taky usmála a totálně vykalená mu říkam: "A co vy? Máte rád poblité sedačky?" Naštěstí to pochopil a jel se mnou pomalu, zastavil mi hned u baráku, dala jsem mu prachy a šla domů. Vešla jsem do vchodu a nějak jsem si ani nerozsvicovala, měla jsem v plánu jít rovnou k výtahu a domů. Vyšla jsem schody a teď z rohu vyšla nějaká osoba, nevěděla jsem kdo to je, ale ku*va tak jsem se ho lekla, že jsem po něm začla úpe hystericky řvát a křičet, chudák týpek se mě tak lekl, že začal řvát taky, takže jsme stáli na proti sobě v té tmě a prostě na sebe křičeli jak dva chuji dokud někdo nerozsvítil, pak když jsem zjistila, že je to soused a on zjistil kdo jsem já, tak jsme křičet přestali, oba se uklidnili a prozměnu po sobě začli křičet tohle: takže on: "ty vole, proč řveš, já se málem posral!" no a já na něho: "A proč řvete vy? Já se taky málem posrala". Když jsme si to vyříkali, tak jsme si přivolali výtah a oba šli domů a jako můžu vám říct, že jestli jsem šla domů ožralá tak po tom řvání jsem došla domů totálně střízlivá a probuzená.

Planeta Ukrajina

V červnu jsem měl možnost vycestovat s velmi zajímavým člověkem do jedné z nejchudších částí planety - na Zakarpatskou Ukrajinu. Mám několik zážitků, o které se s vámi chci podělit.

Za prvé. Jsme malí lidé, a kdo si myslí, že je větší, protože se vozí fmetle nahlínách pyčo 1,9TDI, je na tom asi nejhůř. Lidé na Ukrajině (bavím se skutečně pouze o Zakarpatské části) nemají nic a to je dělá velkými - narozdíl od poměrů zde si většinou všichni vzájemně pomáhají. Král vesnice je člověk, který vlastní býka - za poplatek padesáti hřiven (cca 180 korun, když jsme tam byli, kurz byl 1 Grivna = 3,56 CZK) připustí sousedovu krávu k oplodnění a když se zadaří, udělá to třikrát týdně, takže má 150 hřiven, za které je schopen další týden živit svou rodinu. Samozřejmě to nestačí, takže musí chodit někomu s něčím pomáhat. Když jsme byli u našeho místního krále (Vasil), měli jsme možnost celou situaci nafotit...

Za druhé. Na Ukrajině je neskutečně mnoho nedostavených vil - téměř až zámků. Slyšel jsem na toto téma několik verzí, místní se o tom moc nechtějí bavit, častá verze je že prostě došly peníze. To by ale nevysvětlovalo celé kolonie a satelitní města velikosti bludovic, které jsou nedostavěné. Více spíš věřím tomu, že před převratem mohli stavět za levno a že nikdo celkově nedbal na nějaké otravné papíry typu povolení ke stavbě. Po převratu se na papírování začalo dohlížet a tak tisíce a možná statisíce lidí dostavili akorát kulové.

Za třetí. Od tohoto výletu jsem očekával mnoho, ale bylo mi dáno ještě více. Myslím si, že výše zmínění zmrdi by se na Ukrajinu také mohli podívat, je to země, která mění člověka.

Za čtvrté. Ukrajinci jsou v myšlení padesát let za námi. Tam, kde jsme ale my, se oni dostanou za deset let. Všichni chtějí Uniju a charašu robotu. Tipoval bych že 50 procent Ukrajinců pracuje nebo má přímého rodinného přílušníka pracujícího v zahraničí, z tohoto množství asi 70 procent v České republice. Potkali jsme dokonce (toto se událo v Koločavě, ti co se učili na maturitu vědí:) učitele biologie (měsíční plat cca 2000 GR), který o letních prázdninách jezdí pracovat jako kopáč k nám. Také jsme potkali (tentokrát na Solotvině - více na jih) byznysmena, který bydlel v Havířově na Šumbarku a na dotaz, v jakém oboru podnikal, nám odpověděl toto: sháním mým lidem práci. Což v češtině znamená, že prodává lidi, za zedníka dostane 250 na hodinu, z čehož mu zaplatí pojištění plus mzdu, takže za hodinu práce jednoho člověka má tipuji 50 korun. A že svých lidí nemá málo nám potvrdil tím, že na solných jezerech staví kýčovitě odpornou vilu. Přirovnal bych ji k bývalým duty free shopům na hranici s Rakouskem.

Za páté. Na vesnici potkáte člověka, který vlastní ZIL (závody iljiče lenina), spotřeba 45 l /100 Km po rovině nenaložený a až 800 l / 100 Km do kopce plně naložený. No a člověk, který jej vlastní, kupuje benzín za 7 GR a sváží dřevo z hor pro celou vesnici. Narazíte také na mnoho vraků, které před dvaceti lety byly plně funční stroje. Poté co se všechno rozpadlo, nastoupil chaos, ještě větší chudoba (pěrestrojka nebyla koncipována pro tuto část země...), a tak všechno rezne a lidé, dříve vyučení dělníci, se vrátili k pasení krav. Pasení krav je také velmi družná činnost. Každý den jde s krávama z celé vesnice jiný člověk, takže ti zbylí můžou buď makat na poli nebo chlastat.

Za šesté. Přírodu Ukrajinci chápou jako neomezený zdroj. Nemají vybudovanou infrastrukturu (opět - mluvím o Zakarpatské části), tzn. nemají plyn, nemají vodovod a nemají kanalizaci ani žumpu. Je až neuvěřitelné, v jakém bordelu dokáží žít. Ze začátku mi to velmi vyhovovalo, pak jsem ale chytl sračku a dva dny jsem se léčil. Kam tedy hází odpad? Ukrajina nebyla nikdy připravena pro záplavu PET láhví. Všechno, a znovu všechno, se hází do řeky a čeká se na větší vodu. Co mě zarazilo, byla návštěva přehrady. Ani jedna PET láhev, jakoby je někdo sbíral a... recykloval je naivní myšlenka.

Za sedmé. Po cestě zpátky, jsme díky Šengenské dohodě zkysli 6 hodin na hranicích, a když už to vypadalo, že pojedem (byli jsme na řadě), vypadla elektrika. Na ukrajinské části hranice jsem viděl, jak krásně funuje emigrace na západ - přišla babička a poté co jí celník vrátil pas, usmál se na ni a vrátil jí 10 Euro, které "zapomněla" v pase, a to se slovy "příjemný pobyt". Na slovenské části hranice se zřejmě pražák pustil do Slovenského celníka, že má dítě v autě a toto čekání je nemístné, načež mu celník vyvrátil myšlenku, že ve filmu Roming bylo použito slovo pyča ve všech pádech.
Za osmé. Pro lidi, co chtějí podniknout něco podobného: Přes hranici převezete litr chlastu na osobu plus karton vajglů. Ukrajinské cesty jsou velmi podobné českým dálnicím, akorát v tamních poměrech - rozpadají se i tam, kde nikdy nebyly. Můžete narazit na asfaltový úsek, jehož konec po dvaceti kilometrech vám zkazí náladu s tím, že dále jedete po cestě podobné začátku slunce seno (farář na kole).

Syfilis jak sviň.

S kosou na kole.

Civilizace.

Komanč 4ever.

Vzor, duch národa...

Ježek v kleci.

Manžel umřel už dávno.

Pastva.

Připuštění.

Turbo, machr vesnice.

Odkaz minulosti.


Moskvič.

Solná jezera - zde hodně lidí postavilo hotely, nedomysleli však to, že šachtu, ze které načerpávají slanou vodu pro hosty, budou v 2K9 bourat...

Školní záchody (a v podstatě nejčastější typ záchodů)

Vasil se sprasil.

Opět Vasil.

Ivan. Ruce kompletně zabradavicované.

Babuška, ubytování 25 GR na noc plus 5 GR za teplou vodu a koupel (sauna), tak si to přepočítejte na naše...

Odnikud nikam - to, proč se tam ještě hodněkrát vrátím.

Princezna.

Když je chcete vyfotit, takhle ztuhnou a nepohnou se... Fotografování se obvykle zúčastní celá vesnice, proto tam fotograf zavítá jednou za čas, a je z toho celkem řádný povyk.

Další Čmelák (dělám sérii:).

Solotvina - solná jezera, důlní poklesy vedlé nichž odvážní staví hotely.

Síla civilizace...

East connected.

Bábušky alou do kostela.

Bezpečnost dítěte.

Technologie minulého režimu nepotřebujeme.

Bude výprask...

Budinok kultury.

ARCHAVLAJKA by ožralý Skalda

Dne 6.7. jsem se umínil vyprat obrovskou českou vlajku z Archy, která byl znečištěna vlivy doprovazejícími požívání Rumu větším množstvím osob. Vše probíhalo bez problému do okamžiku, než jsem se ocitl s onou nešťastnou před pračkou. Máme asi rok starou super digital pračku s brutálním zátahem vocpod a právě dnes nastál první okamžik, kdy jsem se s ní měl utkat. Po shlédnutí hromady tlačítek se mě zmocnil strach, který mi zatlačil až na samotný močový mechýř. Inu, odhodlal jsem se vygúglit manuál. Velkým zdržením bylo zjištění typu pračky - v hromadě různobarevných nápisů upozorňujících, jak je ta pračka strašne kchúl, jsem asi po hodině zjistil číslo dané řady. Bylo to na mě moc. Vytahuji z baťohu rum, který mi zbyl po včerejší akci s panem Shmaicem (2dcl) a terminuji veškerý jeho obsah včetně dvou piv v ledničče. Pouštím se do asi dvouhodinového študování manuálu, z čehož mi nejvíce času zabralo zprovnoznění Acrobat Readeru, zjištění vhodného programu pro praní českých vlajek a také zaostřování na psaný text (vlivy včerejšího dne). Beru všechnu odvahu a sypu prací prášek do dávkovače. Ze tří vaniček jsem vybral tu vlevo - čte se odleva a navíc tam byl nakreslený sympatický smajlík. Strkám nešťastnou vlajku do pračky a vydávám se na výlet do večerky pro litr naturálu 37,5 a kofolu. Po dvou decích odvahy mačkám tlačítko OK pro zapnutí pračky. ČEZ se raduje z odběru 1,5KWh a mě čekají 2 hodiny čekání. Po hodině se jdu mrknout na svoje dílko. V bubnu pračky je všude pěna červená jak rok nevyndaný tampón. Zklidněn hnědým morfiem se vracím zpátky do pokoje a nezasahuji do dění v koupelně. Tato hodina pro mě byla hodně poučná ohledně volby svojí doživotní partnerky, protože z otevřeného okna slyším asi 150 dB hádky souseda se svou ženou. Svoji představu termínu svatby oddaluji o 10 let! Po skončení praní vytahuju vlajku číny s modrým klínem a vzniklý nezdar asi hodinu napravuji savem. Napadá mě myšlenka, že když ta červená pustila jednou, tak podruhé se jí to nepovede a savodetaily se po dalším praní vyrovnají. Spouštím praní znova s tím samým programem a jdu se napít oběda. Povedlo se!!! bílá část vlajky má odstín ffeaea a ostatní barvy vypadají tak, jak by měly. Věším jí na sušák do koupelny a zapínám kapitalistický plastový bathroom větrák, aby se holka usušila a navečer mi posloužila jako důstojná náhrada vohnoutžaluzií, které jsem musel demontovat a dát do opravy, protože NEBYLY FUNKČŇÝ!!! Však je státní svátek, takže vlajka je na místě. Do týdne bude hrdě viset zpátky na Arše. Celá tato sranda mi utužila játra a Čez zbohatl o cca 20 kčs, ale hlavní je, že je radost.

Komedie v brněnské nemocnici

by Celestýna:

Když je řeč o nemocnici tak bych mohla také přispět svou trochou do mlýna a ukázat, že nejen v Havířově není o co stát. Řeč bude o mé zkušenosti s brněnskou pohotovostí, která se zasloužila o několik hodin strachu, bolesti a nadávání. Byl krásný den, 28. 4. 2008. A mě už ráno došlo, že něco není v pořádku. Měla jsem podezření na zánět močáku…nebo něčeho tam poblíž zřejmě. A jelikož mi večer bylo hodně špatně a volala jsem mamince, která mě vystrašila horečkami, vyhledala jsem si na mapach.cz pohotovost a jela jsem. Bylo cca půl 8 večer. Na Komárově, kde jsem byla na koleji jsem fajně našla zastávku a dopravila se tedy autobusem na tu nejbližší zastávku k pohotovosti, kterou jsem vyhledala. Již byla celkem tma, a já se tedy vydala temnými uličkami pofidérně vypadající čtvrti Brna s pepřákem v ruce. No co vám budu povídat, tady mapy.cz absolutně zklamaly, poněvadž když jsem celou tu ulici, od jedné zastávky k druhé, kde se někde mezi nimi měla nacházet pohotovost, prošla nejméně desetkrát a brejlila na ty baráky tam, nedalo mi to a zeptala jsem se. No samozřejmě mi bylo sděleno, že se v těchto místech již dlouhou dobu pohotovost nenachází a poslali mě napůl cesty k té stávající, že tam už se doptám. I když můj orientační smysl není až tak špatný, musela jsem se ptát celkem pětkrát, poněvadž mě ty dobré duše poslaly sotva do čtvrtiny cesty. No hurááá jsem tady! To mě ovšem nenapadlo, že zde strávím další dvě hodiny lítání a nervování se. Ale po pořádku. Šla jsem hned do vrátnice, sdělit svůj problém, a s prosbou o radu, kde mě můžou vyspravit. Pán, který by vzhledem mohl chodit strašit malé děti do parků, mě poslal do dveří hned za rohem za sestřičkou. Vejdu tedy a čekám, čekám…stále čekám, vyjde sestřička, čekám, sestřička si mě nevšímá, tak pořád čekám, sestřička opět vyjde, nevšímá si mě, čekám, po třičtvrtě hodině (zhruba) mě sestřička zaregistruje. Heuréka. Tak se ptá, proč jsem tam, tak jí teda říkám, co mi asi je a že mě poslali za ní. Ona na mě kouká jak Somálec na hamburger a prý, že s tím bych měla snad jít na urologii, ne? Aha, tak proč mě ten úchylek poslal za ní? No nic, nebyl čas, řešit také capiny, co, kdo, proč, jak, a vydala jsem se dle jejích instrukcí do prvního patra. (mimochodem také mě poslala k takovému tomu veselému automatu, kde se platí veselý poplatek 90 Kč). Vyběhla jsem tedy i s dokladem o zaplacení nahoru, klepu…a nic. Klepu silněji...a nic. Klepu na všechny dveře, které by mohly patřit urologii…a nic. Napadla mě hrůzná myšlenka, že tam nikdo není, však bylo dost pozdě. Jdu tedy zpět do vrátnice (však kdo jiný v budově by měl vědět, kdo je přítomen, než právě vrátný, ne???) a říkám, že sestřička z dveří za rohem mě poslala nahoru, ale že tam zřejmě nikdo není. Chlapík tedy vymyslel, že buď ať zkusím ještě klepat tam na urologii nebo ať to zkusím na CT. Aha…no znělo mi to divně, ale nevypadal na brigádníka, spíš na vysloužilce, tak třeba ví. Šla jsem si ještě vyzkoušet, jaky fajny zvuk mají ty dveře na urologii a odhodlala jsem se zkusit štěstí na tom CT. Zazvonila jsem a…hele vidím bílý plášť! Vypadá to nadějně! Vykoukla nasraně vypadající paní a prý, co bych ráda. Tak jí sděluji svůj problém, kam mě poslali, a kam mě poslala sestřička zezdola, a že vrátný mi doporučil ji. Kdyby pohled zabíjel, tak se mnou paní pěkně vytapetovala stěnu za mnou. Začala křičet, (opravdu to nebyl jen zvýšený hlas) že u ní nemám co dělat a ať jdu za sestřičkou dolů. No do dupy, jak by mě ani neposlouchala. Už mi trochu cukalo v levém oku, ale snažila jsem se být slušná a znovu, jak malému děcku jsem jí říkala, kam mě poslala ta její sestřička, a že tam jsem nepochodila, a že na radu vrátného jsem u ní. Na to ona znovu, že tam nemám co dělat a ať jdu prostě za sestřičkou dolů, že ona mi nemůže pomoct, že to je CT. No však číst umím, ale já jen šla tam, kde mě poslali, SAKRA! Já se tedy otočila a ještě než stihla zabouchnout nasratě dveře, jsem prohodila něco o pí*e plesnivé. Jdu tedy za sestrou dolů, znova čekat do čekárny. Po půl hodině vylezla, kouká na mě, já jdu k ní (spíš než nasraná jsem byla nešťastná a unavená a už jsem i rezignovala) a říkám jí, že na urologii nikdo nebyl, a kde mě poslal vrátný, a že tam mě zas poslali za ní a jestli by mi teda už konečně někdo mohl říct, kam mám jít. Sestřiččina věta mi vyrazila dech: „No ale proč jste šla na urologii?“ No tož sakra už COŽEEEE?? „No…protože jste mě tam poslala??“ „No ale já Vás tam nemohla poslat, tam totiž nikdo není!“ „Prosíííím???!!!“ To už se můj mozek rozmýšlel mezi záchvatem smíchu nebo pláče. „No Vy musíte na pohotovost!“ „A ta je kde?“ Tak ona teda s nasraným výrazem vyšla a ukázala mi, že musím támhletěma dveřma přes dvoreček a výtahem do druhého patra…no už to déle nebudu prodlužovat, našla jsem doktorku a za 10 min jsem vyšla s receptem v ruce. Na kolej jsem jela až o půl 12…