by Celestýna:
Když je řeč o nemocnici tak bych mohla také přispět svou trochou do mlýna a ukázat, že nejen v Havířově není o co stát. Řeč bude o mé zkušenosti s brněnskou pohotovostí, která se zasloužila o několik hodin strachu, bolesti a nadávání. Byl krásný den, 28. 4. 2008. A mě už ráno došlo, že něco není v pořádku. Měla jsem podezření na zánět močáku…nebo něčeho tam poblíž zřejmě. A jelikož mi večer bylo hodně špatně a volala jsem mamince, která mě vystrašila horečkami, vyhledala jsem si na mapach.cz pohotovost a jela jsem. Bylo cca půl 8 večer. Na Komárově, kde jsem byla na koleji jsem fajně našla zastávku a dopravila se tedy autobusem na tu nejbližší zastávku k pohotovosti, kterou jsem vyhledala. Již byla celkem tma, a já se tedy vydala temnými uličkami pofidérně vypadající čtvrti Brna s pepřákem v ruce. No co vám budu povídat, tady mapy.cz absolutně zklamaly, poněvadž když jsem celou tu ulici, od jedné zastávky k druhé, kde se někde mezi nimi měla nacházet pohotovost, prošla nejméně desetkrát a brejlila na ty baráky tam, nedalo mi to a zeptala jsem se. No samozřejmě mi bylo sděleno, že se v těchto místech již dlouhou dobu pohotovost nenachází a poslali mě napůl cesty k té stávající, že tam už se doptám. I když můj orientační smysl není až tak špatný, musela jsem se ptát celkem pětkrát, poněvadž mě ty dobré duše poslaly sotva do čtvrtiny cesty. No hurááá jsem tady! To mě ovšem nenapadlo, že zde strávím další dvě hodiny lítání a nervování se. Ale po pořádku. Šla jsem hned do vrátnice, sdělit svůj problém, a s prosbou o radu, kde mě můžou vyspravit. Pán, který by vzhledem mohl chodit strašit malé děti do parků, mě poslal do dveří hned za rohem za sestřičkou. Vejdu tedy a čekám, čekám…stále čekám, vyjde sestřička, čekám, sestřička si mě nevšímá, tak pořád čekám, sestřička opět vyjde, nevšímá si mě, čekám, po třičtvrtě hodině (zhruba) mě sestřička zaregistruje. Heuréka. Tak se ptá, proč jsem tam, tak jí teda říkám, co mi asi je a že mě poslali za ní. Ona na mě kouká jak Somálec na hamburger a prý, že s tím bych měla snad jít na urologii, ne? Aha, tak proč mě ten úchylek poslal za ní? No nic, nebyl čas, řešit také capiny, co, kdo, proč, jak, a vydala jsem se dle jejích instrukcí do prvního patra. (mimochodem také mě poslala k takovému tomu veselému automatu, kde se platí veselý poplatek 90 Kč). Vyběhla jsem tedy i s dokladem o zaplacení nahoru, klepu…a nic. Klepu silněji...a nic. Klepu na všechny dveře, které by mohly patřit urologii…a nic. Napadla mě hrůzná myšlenka, že tam nikdo není, však bylo dost pozdě. Jdu tedy zpět do vrátnice (však kdo jiný v budově by měl vědět, kdo je přítomen, než právě vrátný, ne???) a říkám, že sestřička z dveří za rohem mě poslala nahoru, ale že tam zřejmě nikdo není. Chlapík tedy vymyslel, že buď ať zkusím ještě klepat tam na urologii nebo ať to zkusím na CT. Aha…no znělo mi to divně, ale nevypadal na brigádníka, spíš na vysloužilce, tak třeba ví. Šla jsem si ještě vyzkoušet, jaky fajny zvuk mají ty dveře na urologii a odhodlala jsem se zkusit štěstí na tom CT. Zazvonila jsem a…hele vidím bílý plášť! Vypadá to nadějně! Vykoukla nasraně vypadající paní a prý, co bych ráda. Tak jí sděluji svůj problém, kam mě poslali, a kam mě poslala sestřička zezdola, a že vrátný mi doporučil ji. Kdyby pohled zabíjel, tak se mnou paní pěkně vytapetovala stěnu za mnou. Začala křičet, (opravdu to nebyl jen zvýšený hlas) že u ní nemám co dělat a ať jdu za sestřičkou dolů. No do dupy, jak by mě ani neposlouchala. Už mi trochu cukalo v levém oku, ale snažila jsem se být slušná a znovu, jak malému děcku jsem jí říkala, kam mě poslala ta její sestřička, a že tam jsem nepochodila, a že na radu vrátného jsem u ní. Na to ona znovu, že tam nemám co dělat a ať jdu prostě za sestřičkou dolů, že ona mi nemůže pomoct, že to je CT. No však číst umím, ale já jen šla tam, kde mě poslali, SAKRA! Já se tedy otočila a ještě než stihla zabouchnout nasratě dveře, jsem prohodila něco o pí*e plesnivé. Jdu tedy za sestrou dolů, znova čekat do čekárny. Po půl hodině vylezla, kouká na mě, já jdu k ní (spíš než nasraná jsem byla nešťastná a unavená a už jsem i rezignovala) a říkám jí, že na urologii nikdo nebyl, a kde mě poslal vrátný, a že tam mě zas poslali za ní a jestli by mi teda už konečně někdo mohl říct, kam mám jít. Sestřiččina věta mi vyrazila dech: „No ale proč jste šla na urologii?“ No tož sakra už COŽEEEE?? „No…protože jste mě tam poslala??“ „No ale já Vás tam nemohla poslat, tam totiž nikdo není!“ „Prosíííím???!!!“ To už se můj mozek rozmýšlel mezi záchvatem smíchu nebo pláče. „No Vy musíte na pohotovost!“ „A ta je kde?“ Tak ona teda s nasraným výrazem vyšla a ukázala mi, že musím támhletěma dveřma přes dvoreček a výtahem do druhého patra…no už to déle nebudu prodlužovat, našla jsem doktorku a za 10 min jsem vyšla s receptem v ruce. Na kolej jsem jela až o půl 12…
